Je squatting světlá strana bezdomovectví?

Při počátečním brainstormingu nápadů jsem si uvědomil, že squatteři jsou vlastně takový zvláštní druh bezdomovců. Pak jsem o tom, ale začal pochybovat. Je vůbec mezi nimi a bezdomovci rozdíl? Jak se vlastně navzájem vnímají? Od kamaráda jsem dostal kontakt na člověka, který žil několik měsíců v pražském squatu Milada a pravidelně navštěvuje squatterskou komunitu v dánské Christiánii. Viděl jsem to jako skvělou příležitost jak rozšířit nejen své obzory. Zpočátku mě představa rozhovoru s bezdomovcem, navíc anarchistou děsila. Navíc jsme první setkání domluvili do klubu, kde probíhal koncert hard-core kapel.  V přestávkách mezi skřekem zpěváků jsme se bavili o squattingu, bezdomovectví, knihách a já zjistil, že je to vlastně velmi inteligentní člověk a mé počáteční předsudky mohou jít stranou. I on nakonec svolil k rozhovoru, dokonce mi slíbil poslat video ze své loňské návštěvy Christiánie. Měl však jednu podmínku. Nikde nesmí být viděna jeho tvář, ani jeho hlas. Přezdívku si vymyslel po skončení koncertu: „Řikej mi v tom rozhovoru třeba Anarch,“ poznamenal a potřásl mi rukou.

Článek najdete zde.

Kamera, kalamita a krev

Žurnalistické povolání v sobě skýtá mnoho možností. Můžete se dostat na místa, kam byste za normálních okolností těžko zavítali. V mém případě se jedná o budovu Armády spásy. Nebýt projektu do Online žurnalistiky nikdy bych do Armády spásy nešla. No když nikdy neříkej nikdy.
Vyzbrojena informacemi, o tom, co armáda spásy dělá jsem se vypravila jedno středeční odpoledne vstříc novým zážitkům. Popravdě řečeno jsem moc nevěděla, co mě tam čeká. Komunikovala jsem pouze mailem s panem ředitelem, který s natáčením souhlasil.
Dlužno dodat, že jsem si pro návštěvu Armády spásy nevybrala úplně nejlepší den. Byl to totiž den kalamitní. Všude zmatek plodící sníh. Bílá tma a mráz nahrával tomu, aby Armáda spásy praskala ve švech.

Pracovníci byli nervózní, ono se není co divit, protože většina lidí se dožadovala teplého čaje a pozornosti. Pozornost je hodně důležitý faktor. Té jsem jako vozíčkář s kamerou vyvolávala dost. Jak mezi pracovníky, tak mezi klienty. Nevím, jestli ta kamera nebo ten vozík každopádně uznávám, že to muselo být zajímavé. I pro mě. Klienti se se mnou dávali do řeči, když jsem však začala mluvit o možnosti nahrávání na kameru, bylo mžiku po komunikaci. „Všechno ti řeknu, ale bez kamery“… to byla obvyklá odpověď. „Můžete natáčet, ale jen se svolením uživatelů,“ řekla sociální pracovnice, které má přítomnost rozhodně ně klidu nepřidávala. Jako by se kalamitní stav přemístil dovnitř.

Nevím, zda jsem působila natolik zoufale, přistoupil ke mně však jeden klient s tím, že mi teda něco řekne. Z jeho životního příběhu vyplývalo, že se vrátil z vězení a Armáda spásy mu pomáhá začít nový lepší život. Vyprávěl poutavě a před kamerou vypadal pyšně.

Zdánlivý klid přerušil křik. „Zavolejte sanitku! Rychle! Rozbil si hlavu!“ Slovní spojení rozbil si hlavu pro mě od té doby dostalo nový rozměr. Pán ve středních letech vypadal, že do tří minut nebude mezi živými. Teď ta armáda spásy musí zasáhnout, pomyslela jsem si. A zasáhla, muž dostal první pomoc a mě bylo jasné, že teď už se se mnou opravdu nikdo bavit nebude.

Najednou jsem byla vděčná, že můžu vyjít ven, do toho marastu, který se mi teď zdál velmi poetický.

Vyhodit nebo dát bezdomovcům. Co je lepší?

Pár bezdomovců k nám na sídliště občas chodí prohlížet kontejnery. Co tam nachází opravdu netuším, ale vcelku dost domů už přes popelnice postavila železnou klec na zámek.Už jsem asi čtyřikrát od té klece ztratil klíč a nakonec stejně chodím vynášet smetí tam, kde si ji ještě nepořídili. Nevím, proč bych měl někomu bránit v tom, aby si vzal věc, kterou já už nepotřebuji a měl z ní užitek. Podobně smýšlí několik restaurací v Brně, které svá přebytečná meníčka dávájí k dispozici bezdomovcům.
Sehnet vyjádření původců projektu nebyl zas takový problém. Ten hlavní zážitek přišel s mou návštěvou Armády spásy, kde se ta meníčka vydávájí. Přiznám se, že jsem nikdy v Armádě spásy nebyl, a tak jsem si ji představoval všelijak. Stejně tak jsem si všelijak představoval lidi, kteří tam chodí. O to větší bylo moje překvapení, když jsem tam skutečně přišel. Jídelna, kde obědy vydávají, vypadá jako milion dalších u nás. A ti hlavní, bezdomovci? Ve většině případů bych vůbec neřekl, že žijí na ulici.
O jídlo z restaurací byl obrovský zájem, a není se čemu divit. Dost pochybuju, že se k takhle kvalitní stravě dostanou častěji, než kdy na ně vyjde los v Armádě spásy. Tak si říkám, jestli není lepší nechodit na oběd do restaurací, když z toho tihle lidé mají takovou radost.
A výsledek mého výletu již brzy na http://www.munimedia.cz/kurz/on-line-zurnalistika/ .

Hledání lidí ulice

Jelikož půlka skupiny odpadla, spojili jsme se s Ivetou na rozhovoru s Pavlem. Tak jak jsem trochu předpokládal, Pavel nedorazil, avšak vím, jako ho najít. Leč s Ivetou jsme se nevzdali, šli jsme hledat jiné jedince. Výsledek je vesměs kladný. S jednou paní mám domluvenou schůzku, s druhým bezdomovcem Liborem jsme přímo udělali interview. Opět se ukázalo, že ve chvíli, kdy se podaří nalézt sdílného jedince, i přesto je rozhovor s ním obtížný. Často se vyjadřují stroze a je třeba ho často vést i návodnými otázkami, aby se dostalo podrobnější odpovědi.

Rozhovor to byl rozhodně zajímavý, především se nám ukázalo, jak strašlivou roli hraje v tomto světě lidí ulice alkohol. Podařilo se nám ho přesvědčit, aby nám umožnil do budoucna natáčení "prohlídky" obydlí, kde se svouji komunitou během chladných dnů sídlí. I přes jisté zhubnutí mé peněženky mám z dnešní práce dobrý pocit a děkuji Ivetě, neboť nejen bez jejího diktafonu by to bylo mnohem komplikovanější.

Jak jsem (ne)dělala anketu

Když se na začátku kurzu online žurnalistiky rozhodovalo, jaké bude hlavní téma našeho závěrečného projektu, nebyla jsem proti bezdomovcům nijak proti. Zajímavé téma, tak proč ne. Uběhlo pár týdnů a přišel čas na sbírání materiálu pro vynikající články. A zde jsem poprvé narazila.

Holt nemám rodiče, kteří pracují s lidmi bez domova, ani neznám žádné pracující u policie, kteří by mi mohli objasnit, co přesně se děje, když jsou povoláni k opilému bezdomovci. Nechodím pomáhat do pomocných center pro lidi v tísni a jediný kontakt, který mívám s bezdomovci, je občas hozená dvacetikoruna do špinavé kšiltovky nebo kelímku z McDonaldu.
O čem mám tedy psát?
Přemýšlela jsem nad tím opravdu dlouho a nakonec jsem se rozhodla pro anketu. Lidí je přece ve městě sposta, někdo mi musí přece na tu jednu, dvě otázky odpovědět.

Jednoho krásného zimního odpoledne jsem tedy vybavená diktafonem a dvěma svetry vyrazila.
Musím se přiznat, byla to moje úplně první anketa v životě. A nejspíš to všichni kolem věděli a záměrně mi chtěli zkazit radost z pocitu, že si hraju na opravdovou novinářku. Celé to vypadalo asi takhle.

Představte si mě. S rampouchem u nosu, s diktafonem, čekající za rohem a vyhlížející svou oběť. Svůj zrak nejprve zaměřím na mladou slečnu zvesela kráčejíc ulicí. Tu zavrhuji, protože znakovou řeč ještě neovládám a nehodlám přeřvávat hudbu z jejích sluchátek. Oběť číslo dvě. Rychlostí metr za hodinu jdoucí starší paní. Zkusím ji. "Dobrý den, mohla bych se vás zeptat na anketní otázku?" Ptám se jí s úsměvem. Dříve milý obličej se mění v ksicht baby Jagy. "Nemám čas, neotravujte!" opáčí a dál si prohlíží výlohu drogerie, u které postojí ještě dalších pět minut. Příklad časově vytížené důchodkyně se opakuje snad ještě desetkrát. "Spěchám," "Nic nechci koupit," "Už mám T-mobile a s tarifem jsem spokojen," "Nevíte, kde je Moravské náměstí?" Psychicky vyčerpána sedám na lavičku a vytáhnu cigaretu na uklidnění. Chvíli hledám zapalovač, než ke mne přisedne další starší paní a nabídne mi svůj. Poděkuji, společně kouříme a povídáme si. Teda, povídá spíš ona. O rodině, o počasí, prostě klasika. Po pěti minutách to zkusím a řeknu jí důvod, proč už třetí hodinu dobrovolně mrznu ve městě. A zeptám se jí (bez diktafonu, abych ji nevyděsila) na její názor na bezdomovce. Ačkoli její cigareta nebyla ani zpola vykouřená, okamžitě ji típá do dřeva lavičky a peláší pryč s tím, že nemá čas.

Ztrácím nervy, stejně jako cit v prstou. Rozhodnu se toho pro dnešek nechat a se dvěma nahranými odpověďmi typu "Bezdomovci smrdí, víc k tomu nemám co říct," se odebírám domů. Dám si teplý čaj na zahřátí a jdu spát. Zítra je přece taky den.

Ráno se probouzím do krásného prosněženého dne s mínus deseti stupni na venkovním teploměru. Oblékám si svetry čtyři, do jedné kapsy bundy si dávám diktafon, do té druhé pro jistotu placatku s rumem (jednak na zahřátí, jednak místo cigaret na zklidnění nervů) a vyrážím do boje. Snad to tentokrát vyjde...

Bezdomovci v síti

V tématu projektu jako jsou Bezdomovci se očekávají zajímavá setkání, zábavné a napínavé historky z ulice a strašidelná vyprávění o selhávající technice. To v tomhle článku nečekejte - moje téma byla legislativa týkající se bezdomovců. Řekli byste, že u něčeho takového se nic zajímavého stát nemůže.

A nebo že by přece?

Moje vyprávění je také o zajímavých setkáních - jen jsou ta setkání ne lidská, ale virtuální. A teď už bez dalších vytáček: Co všechno potkáte, když hledáte bezdomovce v síti?

Bakalářka o bolivijském spisovateli-bezdomovci

Víte, že ve městě zvaném LaPaz žije muž jménem Hugo Viscarra, který píše povídky o svém životě na ulici? Že jeho knihy jsou jsou plné Coby, argotu bolivijského podsvětí? A že mimo Bolívii o něm ví málokdo? Takový moderní Neruda. Výsledkem bakalářky Zuzany Drbalové je i překlad několika povídek. Takže jestli máte čas a chuť... (povinné čtení pro zájemce o španělštinu!)

Čtěte zde.

Kriminologická příručka

Věřte tomu, že o bezdomovce se nezajímají jen sociologové. Závěrečná zpráva "BEZDOMOVECTVÍ A BEZDOMOVCI Z POHLEDU KRIMINOLOGIE" Institutu pro kriminologii a sociální prevenci je stručná, přehledná, korektní. Perfektní úvod do problematiky pro laika, nebeská mana pro novináře pídícího se po zdrojích. Sláva citacím!

Čtěte zde.

Nejsou bezdomovci jako bezdomovci

Když budu citovat autoriky, budu mít větší úctu? V článku EKONOMu se rozebírá problém, který s bezdomovectvím souvisí, i nesouvisí - adresa trvalého pobytu. Kdyby měl "adresu na úřadě" jenom ten, kdo je bez domova, bylo by mnoho věcí jednodušších. Ale není tomu tak a EKONOM vysvětluje, proč někteří "bezdomovci" jsou bez domova jen podle zákona.

Čtěte zde.

ETHOS, evropská typologie bezdomovství

Typologie asociace FEANTSA. Zajímavé jak pro zájemce o problematiku bezdomovectví (protože FEANTSA je hlavní evropská autorita) i pro laiky - mimojiné seznam důvodů, proč se někdo stane bezdomovcem.

Čtěte zde.

Bizarnost na závěr

Slíbila jsem zajímavá setkání a sliby plním. Při hledání materiálu o bezdomovectví mi Google předložil stránku vtipů o gayích a lesbičkách. Vážně.

Přemýšlím, co mi tím chtěl naznačit...

Čtěte zde. (ne že by to stálo za to)

Doufám, že takové malé odlehčení vám přišlo k chuti. Příště už zase vážně, a hlavně na http://www.munimedia.cz/kurz/on-line-zurnalistika/

Bezdomovectví? Pro mě žádná exotika

Táta je street-worker, máti kormidluje charitu. S lidmi bez domova hraju divadlo, trávím Vánoce, v létě jsem s nimi makal na opravách shořelého statku… Rád je prezentuji jako ty, kteří neměli štěstí (nejčastější příčiny života na ulici jsou ztráta práce, rozvod nebo chudoba), takřka 65% z nich trpí zdravotním handicapem. Je snadné je ignorovat, smát se jim, vinit je za svou situaci... Je snadné stát se jedním z nich. V čase hypoték a rozvrácených rodin, v krizi hodnot, autorit či církví jejich počet bobtná jako těsto. Nejsem optimista, přesto věřím, že „jednoho dne Don Quijote porazí větrné mlýny“, že každý lidský život má smysl chránit.

První článek nepokrytě kladu na oltář Mariána Kuffy, karatisty a kněze, který s pomocí vrahů a bezdomovců vystavěl sanatorium pro zdravotně postižené. Právě zásluhou jeho odkazu se má rodička s manželem rozhodli pro charitu. Kuffovy slovenské Žakovce jsem několikrát navštívil a k tvorbě článku čerpám z množství jeho přednášek, od rodičů i z vlastní paměti.

V eseji „Dočkáme se holocaustu?“ se vrtám v šíři podnětů, jež mi přijdou aktuální a toužící být vykřičeny do celého světa www. "Těšte se" na diskriminační praktiky v současné vrcholné politice (ODS, ČSSD) navzdory mezinárodním protestům (FEANTSA apod.), stručně načrtnu úvod do problematiky bezdomovectví, v závěru vyjádřím podporu sociálním službám. Uznávám, že výrazně překračuji zadanou škatulku sociální pomoci (tudíž nevím, zda mi esej bude uznána), na druhou stranu tak mohu zužitkovat svůj komplexnější pohled.

Dříve, než nám Ježíšek nadělí čerstvé harampádí, čtěte na www.munimedia.cz/kurz/on-line-zurnalistika/!

Rozdávala jsem bagety bezdomovcům

Někteří z vás je možná už viděli. Skupinky studentů, které se v brněnském podchodu chovají jaksi nestandardně. Nadšeně se zdraví s bezdomovci. Oslovují je jménem, povídají si s nimi a rozdávají čaj a jídlo.
Každou středu večer se sejdou, všechno předem připraví a poté se vydají do brněnských ulic. Přestože je akce pod patronátem komunity, která si říká Sant Egidio, připojit se může každý.
Já jsem s nimi jednu takovou středu zažila. Se svítícím diktafonem a foťákem, zavěšeným na zápěstí, jsem se proplítala mezi bezdomovci. Zprvu jsem měla strach, že se se mnou nikdo nebude chtít bavit, natož se fotit. Opak byl pravdou. Diktafon fungoval jako magnet. Nakonec jsem měla tolik materiálu, že jsem skoro nevěděla co s ním.
Když jsem si potom doma v teple přehrávala útržky rozhovorů, usmívala jsem se. Poslouchala jsem zastřený hlas bezdomovce Peterse, který mi triumfálně sděloval: "Jó, to kdyby bylo víc času, tak já vám, slečno, dám takovej rozhovor, až se z toho pose*ete!"
Reportáž z akce si můžete přečíst zde a rozhovor s Honzou Bílkem- tím, který všechno organizuje, zde.
Názory lidí na časopis Nový Prostor si můžete přečíst v anketě.

Uspěchaná doba solidaritě nepřeje?

Dnešní rozhovor s Václavem, prodejcem Nového prostoru, mě v mnohém obohatil. Je neskutečné, jak rychle můžete i bez vlastního přičinění spadnout až téměř na dno …

Příspěvek do blogu píšu poprvé, doposud bylo mým největším výkonem několik supervtipných statusů na facebooku. Pokud se vám tedy něco nebude zdát, není chyba na vašem přijímači.

Teď už ale zvážním. Na doporučení sociálních pracovnic z Nového prostoru jsem se v pondělí vydal ke Grandu, kde měl být prodavač Josef, který má za sebou údajně silný životní příběh. Byl zde už prodejce jiný, Václav. Na první pohled působil vcelku slušně, určitě ne jako bezdomovec. Ihned mi na čtvrtek přislíbil rozhovor.

Když jsem dnes přicházel v domluvený čas, byla na Václavově tváři vidět nejedna odřenina. Cestou do kavárny vypráví, jak ho v úterý jeden romský mladík napadl, když mu nechtěl dát padesátikorunu. Podobně dopadla i prodavačka z přilehlého stánku. „Takhle dopadnete, když si chcete slušně přivydělat“, dodává Václav.

Brzy mu bude 61 let, před dvěma měsíci mu zemřela družka a sám si nemohl dovolit platit nájem deset tisíc. Dnes platí „pouze“ čtyři a půl tisíce, ze zbytku důchodu mu tak na měsíc zbývá patnáct set. Na bývalého vrcholového sportovce často lidé pohlížejí s despektem a opovržením, práci se mu zatím sehnat nedaří. Dnes za celé dopoledne ještě neprodal ani jedno číslo. „Do večera se na mě snad usměje štěstí,“ říká.

Zní to jako klišé, ale nelze házet všechny lidi do jednoho pytle. Dříve jsem chodil kolem těchto prodejců bez povšimnutí, ale dneska vím, že se příští týden u Václava opět zastavím a koupím si nové číslo …

Jak jsem zpovídala svého kolegu

Přiznám se bez mučení. Poprvé jsem dělala rozhovor. Jaké to bylo?

K rozhovoru jsem přemluvila svého kolegu Dalibora z práce. Přestože pracuje na autobusovém nádraží, nesdílí všeobecný názor o "otravných a smrdících bezdomovcích, kteří mu v práci jen zavazí". Naopak se jim snaží pomáhat, se spoustou z nich navázal i jakousi formu přátelství, posílá každý měsíc příspěvky do tří neziskovek a snaží se žít jiný život než většina z nás.

Po menších komplikacích jsme se konečně sešli v čajovně, já zapnula diktafon a rozhovor mohl začít. První přišlo na řadu téma, které se může zdát mimo, ale není tomu tak. Tím tématem bylo stěhování, které nedávno Dalibor zažil. Vyprávěl mi o tom, jak si během stěhování uvědomil, že člověk sebou vláčí celý život spoustu zbytečných věcí. Téma stěhování jsme opustili a přenesli se přímo k bezdomovcům. K tomu, jak jim může běžný člověk pomoci, k tomu proč je mnozí z nás přehlíží. A k hlavní myšlence našeho rozhovoru. Že i nás může potkat podobný osud.

Probrali jsme toho opravdu hodně. Čaj byl vypitý a na diktafonu svítil čas 53 minut. Poděkovala jsem za rozhovor, diktafon vypnula a s předsevzetím, že se na bezdomovce nebudu dívat s despektem, jsem odcházela spokojeně domů.

Vanda Vrubelová