Dnešní rozhovor s Václavem, prodejcem Nového prostoru, mě v mnohém obohatil. Je neskutečné, jak rychle můžete i bez vlastního přičinění spadnout až téměř na dno …
Příspěvek do blogu píšu poprvé, doposud bylo mým největším výkonem několik supervtipných statusů na facebooku. Pokud se vám tedy něco nebude zdát, není chyba na vašem přijímači.
Teď už ale zvážním. Na doporučení sociálních pracovnic z Nového prostoru jsem se v pondělí vydal ke Grandu, kde měl být prodavač Josef, který má za sebou údajně silný životní příběh. Byl zde už prodejce jiný, Václav. Na první pohled působil vcelku slušně, určitě ne jako bezdomovec. Ihned mi na čtvrtek přislíbil rozhovor.
Když jsem dnes přicházel v domluvený čas, byla na Václavově tváři vidět nejedna odřenina. Cestou do kavárny vypráví, jak ho v úterý jeden romský mladík napadl, když mu nechtěl dát padesátikorunu. Podobně dopadla i prodavačka z přilehlého stánku. „Takhle dopadnete, když si chcete slušně přivydělat“, dodává Václav.
Brzy mu bude 61 let, před dvěma měsíci mu zemřela družka a sám si nemohl dovolit platit nájem deset tisíc. Dnes platí „pouze“ čtyři a půl tisíce, ze zbytku důchodu mu tak na měsíc zbývá patnáct set. Na bývalého vrcholového sportovce často lidé pohlížejí s despektem a opovržením, práci se mu zatím sehnat nedaří. Dnes za celé dopoledne ještě neprodal ani jedno číslo. „Do večera se na mě snad usměje štěstí,“ říká.
Zní to jako klišé, ale nelze házet všechny lidi do jednoho pytle. Dříve jsem chodil kolem těchto prodejců bez povšimnutí, ale dneska vím, že se příští týden u Václava opět zastavím a koupím si nové číslo …
Žádné komentáře:
Okomentovat