Žurnalistické povolání v sobě skýtá mnoho možností. Můžete se dostat na místa, kam byste za normálních okolností těžko zavítali. V mém případě se jedná o budovu Armády spásy. Nebýt projektu do Online žurnalistiky nikdy bych do Armády spásy nešla. No když nikdy neříkej nikdy.
Vyzbrojena informacemi, o tom, co armáda spásy dělá jsem se vypravila jedno středeční odpoledne vstříc novým zážitkům. Popravdě řečeno jsem moc nevěděla, co mě tam čeká. Komunikovala jsem pouze mailem s panem ředitelem, který s natáčením souhlasil.
Dlužno dodat, že jsem si pro návštěvu Armády spásy nevybrala úplně nejlepší den. Byl to totiž den kalamitní. Všude zmatek plodící sníh. Bílá tma a mráz nahrával tomu, aby Armáda spásy praskala ve švech.
Pracovníci byli nervózní, ono se není co divit, protože většina lidí se dožadovala teplého čaje a pozornosti. Pozornost je hodně důležitý faktor. Té jsem jako vozíčkář s kamerou vyvolávala dost. Jak mezi pracovníky, tak mezi klienty. Nevím, jestli ta kamera nebo ten vozík každopádně uznávám, že to muselo být zajímavé. I pro mě. Klienti se se mnou dávali do řeči, když jsem však začala mluvit o možnosti nahrávání na kameru, bylo mžiku po komunikaci. „Všechno ti řeknu, ale bez kamery“… to byla obvyklá odpověď. „Můžete natáčet, ale jen se svolením uživatelů,“ řekla sociální pracovnice, které má přítomnost rozhodně ně klidu nepřidávala. Jako by se kalamitní stav přemístil dovnitř.
Nevím, zda jsem působila natolik zoufale, přistoupil ke mně však jeden klient s tím, že mi teda něco řekne. Z jeho životního příběhu vyplývalo, že se vrátil z vězení a Armáda spásy mu pomáhá začít nový lepší život. Vyprávěl poutavě a před kamerou vypadal pyšně.
Zdánlivý klid přerušil křik. „Zavolejte sanitku! Rychle! Rozbil si hlavu!“ Slovní spojení rozbil si hlavu pro mě od té doby dostalo nový rozměr. Pán ve středních letech vypadal, že do tří minut nebude mezi živými. Teď ta armáda spásy musí zasáhnout, pomyslela jsem si. A zasáhla, muž dostal první pomoc a mě bylo jasné, že teď už se se mnou opravdu nikdo bavit nebude.
Najednou jsem byla vděčná, že můžu vyjít ven, do toho marastu, který se mi teď zdál velmi poetický.
Žádné komentáře:
Okomentovat