Když se na začátku kurzu online žurnalistiky rozhodovalo, jaké bude hlavní téma našeho závěrečného projektu, nebyla jsem proti bezdomovcům nijak proti. Zajímavé téma, tak proč ne. Uběhlo pár týdnů a přišel čas na sbírání materiálu pro vynikající články. A zde jsem poprvé narazila.
Holt nemám rodiče, kteří pracují s lidmi bez domova, ani neznám žádné pracující u policie, kteří by mi mohli objasnit, co přesně se děje, když jsou povoláni k opilému bezdomovci. Nechodím pomáhat do pomocných center pro lidi v tísni a jediný kontakt, který mívám s bezdomovci, je občas hozená dvacetikoruna do špinavé kšiltovky nebo kelímku z McDonaldu.
O čem mám tedy psát?
Přemýšlela jsem nad tím opravdu dlouho a nakonec jsem se rozhodla pro anketu. Lidí je přece ve městě sposta, někdo mi musí přece na tu jednu, dvě otázky odpovědět.
Jednoho krásného zimního odpoledne jsem tedy vybavená diktafonem a dvěma svetry vyrazila.
Musím se přiznat, byla to moje úplně první anketa v životě. A nejspíš to všichni kolem věděli a záměrně mi chtěli zkazit radost z pocitu, že si hraju na opravdovou novinářku. Celé to vypadalo asi takhle.
Představte si mě. S rampouchem u nosu, s diktafonem, čekající za rohem a vyhlížející svou oběť. Svůj zrak nejprve zaměřím na mladou slečnu zvesela kráčejíc ulicí. Tu zavrhuji, protože znakovou řeč ještě neovládám a nehodlám přeřvávat hudbu z jejích sluchátek. Oběť číslo dvě. Rychlostí metr za hodinu jdoucí starší paní. Zkusím ji. "Dobrý den, mohla bych se vás zeptat na anketní otázku?" Ptám se jí s úsměvem. Dříve milý obličej se mění v ksicht baby Jagy. "Nemám čas, neotravujte!" opáčí a dál si prohlíží výlohu drogerie, u které postojí ještě dalších pět minut. Příklad časově vytížené důchodkyně se opakuje snad ještě desetkrát. "Spěchám," "Nic nechci koupit," "Už mám T-mobile a s tarifem jsem spokojen," "Nevíte, kde je Moravské náměstí?" Psychicky vyčerpána sedám na lavičku a vytáhnu cigaretu na uklidnění. Chvíli hledám zapalovač, než ke mne přisedne další starší paní a nabídne mi svůj. Poděkuji, společně kouříme a povídáme si. Teda, povídá spíš ona. O rodině, o počasí, prostě klasika. Po pěti minutách to zkusím a řeknu jí důvod, proč už třetí hodinu dobrovolně mrznu ve městě. A zeptám se jí (bez diktafonu, abych ji nevyděsila) na její názor na bezdomovce. Ačkoli její cigareta nebyla ani zpola vykouřená, okamžitě ji típá do dřeva lavičky a peláší pryč s tím, že nemá čas.
Ztrácím nervy, stejně jako cit v prstou. Rozhodnu se toho pro dnešek nechat a se dvěma nahranými odpověďmi typu "Bezdomovci smrdí, víc k tomu nemám co říct," se odebírám domů. Dám si teplý čaj na zahřátí a jdu spát. Zítra je přece taky den.
Ráno se probouzím do krásného prosněženého dne s mínus deseti stupni na venkovním teploměru. Oblékám si svetry čtyři, do jedné kapsy bundy si dávám diktafon, do té druhé pro jistotu placatku s rumem (jednak na zahřátí, jednak místo cigaret na zklidnění nervů) a vyrážím do boje. Snad to tentokrát vyjde...
Žádné komentáře:
Okomentovat