Přiznám se bez mučení. Poprvé jsem dělala rozhovor. Jaké to bylo?
K rozhovoru jsem přemluvila svého kolegu Dalibora z práce. Přestože pracuje na autobusovém nádraží, nesdílí všeobecný názor o "otravných a smrdících bezdomovcích, kteří mu v práci jen zavazí". Naopak se jim snaží pomáhat, se spoustou z nich navázal i jakousi formu přátelství, posílá každý měsíc příspěvky do tří neziskovek a snaží se žít jiný život než většina z nás.
Po menších komplikacích jsme se konečně sešli v čajovně, já zapnula diktafon a rozhovor mohl začít. První přišlo na řadu téma, které se může zdát mimo, ale není tomu tak. Tím tématem bylo stěhování, které nedávno Dalibor zažil. Vyprávěl mi o tom, jak si během stěhování uvědomil, že člověk sebou vláčí celý život spoustu zbytečných věcí. Téma stěhování jsme opustili a přenesli se přímo k bezdomovcům. K tomu, jak jim může běžný člověk pomoci, k tomu proč je mnozí z nás přehlíží. A k hlavní myšlence našeho rozhovoru. Že i nás může potkat podobný osud.
Probrali jsme toho opravdu hodně. Čaj byl vypitý a na diktafonu svítil čas 53 minut. Poděkovala jsem za rozhovor, diktafon vypnula a s předsevzetím, že se na bezdomovce nebudu dívat s despektem, jsem odcházela spokojeně domů.
Vanda Vrubelová
Žádné komentáře:
Okomentovat