Je squatting světlá strana bezdomovectví?

Při počátečním brainstormingu nápadů jsem si uvědomil, že squatteři jsou vlastně takový zvláštní druh bezdomovců. Pak jsem o tom, ale začal pochybovat. Je vůbec mezi nimi a bezdomovci rozdíl? Jak se vlastně navzájem vnímají? Od kamaráda jsem dostal kontakt na člověka, který žil několik měsíců v pražském squatu Milada a pravidelně navštěvuje squatterskou komunitu v dánské Christiánii. Viděl jsem to jako skvělou příležitost jak rozšířit nejen své obzory. Zpočátku mě představa rozhovoru s bezdomovcem, navíc anarchistou děsila. Navíc jsme první setkání domluvili do klubu, kde probíhal koncert hard-core kapel.  V přestávkách mezi skřekem zpěváků jsme se bavili o squattingu, bezdomovectví, knihách a já zjistil, že je to vlastně velmi inteligentní člověk a mé počáteční předsudky mohou jít stranou. I on nakonec svolil k rozhovoru, dokonce mi slíbil poslat video ze své loňské návštěvy Christiánie. Měl však jednu podmínku. Nikde nesmí být viděna jeho tvář, ani jeho hlas. Přezdívku si vymyslel po skončení koncertu: „Řikej mi v tom rozhovoru třeba Anarch,“ poznamenal a potřásl mi rukou.

Článek najdete zde.

Kamera, kalamita a krev

Žurnalistické povolání v sobě skýtá mnoho možností. Můžete se dostat na místa, kam byste za normálních okolností těžko zavítali. V mém případě se jedná o budovu Armády spásy. Nebýt projektu do Online žurnalistiky nikdy bych do Armády spásy nešla. No když nikdy neříkej nikdy.
Vyzbrojena informacemi, o tom, co armáda spásy dělá jsem se vypravila jedno středeční odpoledne vstříc novým zážitkům. Popravdě řečeno jsem moc nevěděla, co mě tam čeká. Komunikovala jsem pouze mailem s panem ředitelem, který s natáčením souhlasil.
Dlužno dodat, že jsem si pro návštěvu Armády spásy nevybrala úplně nejlepší den. Byl to totiž den kalamitní. Všude zmatek plodící sníh. Bílá tma a mráz nahrával tomu, aby Armáda spásy praskala ve švech.

Pracovníci byli nervózní, ono se není co divit, protože většina lidí se dožadovala teplého čaje a pozornosti. Pozornost je hodně důležitý faktor. Té jsem jako vozíčkář s kamerou vyvolávala dost. Jak mezi pracovníky, tak mezi klienty. Nevím, jestli ta kamera nebo ten vozík každopádně uznávám, že to muselo být zajímavé. I pro mě. Klienti se se mnou dávali do řeči, když jsem však začala mluvit o možnosti nahrávání na kameru, bylo mžiku po komunikaci. „Všechno ti řeknu, ale bez kamery“… to byla obvyklá odpověď. „Můžete natáčet, ale jen se svolením uživatelů,“ řekla sociální pracovnice, které má přítomnost rozhodně ně klidu nepřidávala. Jako by se kalamitní stav přemístil dovnitř.

Nevím, zda jsem působila natolik zoufale, přistoupil ke mně však jeden klient s tím, že mi teda něco řekne. Z jeho životního příběhu vyplývalo, že se vrátil z vězení a Armáda spásy mu pomáhá začít nový lepší život. Vyprávěl poutavě a před kamerou vypadal pyšně.

Zdánlivý klid přerušil křik. „Zavolejte sanitku! Rychle! Rozbil si hlavu!“ Slovní spojení rozbil si hlavu pro mě od té doby dostalo nový rozměr. Pán ve středních letech vypadal, že do tří minut nebude mezi živými. Teď ta armáda spásy musí zasáhnout, pomyslela jsem si. A zasáhla, muž dostal první pomoc a mě bylo jasné, že teď už se se mnou opravdu nikdo bavit nebude.

Najednou jsem byla vděčná, že můžu vyjít ven, do toho marastu, který se mi teď zdál velmi poetický.

Vyhodit nebo dát bezdomovcům. Co je lepší?

Pár bezdomovců k nám na sídliště občas chodí prohlížet kontejnery. Co tam nachází opravdu netuším, ale vcelku dost domů už přes popelnice postavila železnou klec na zámek.Už jsem asi čtyřikrát od té klece ztratil klíč a nakonec stejně chodím vynášet smetí tam, kde si ji ještě nepořídili. Nevím, proč bych měl někomu bránit v tom, aby si vzal věc, kterou já už nepotřebuji a měl z ní užitek. Podobně smýšlí několik restaurací v Brně, které svá přebytečná meníčka dávájí k dispozici bezdomovcům.
Sehnet vyjádření původců projektu nebyl zas takový problém. Ten hlavní zážitek přišel s mou návštěvou Armády spásy, kde se ta meníčka vydávájí. Přiznám se, že jsem nikdy v Armádě spásy nebyl, a tak jsem si ji představoval všelijak. Stejně tak jsem si všelijak představoval lidi, kteří tam chodí. O to větší bylo moje překvapení, když jsem tam skutečně přišel. Jídelna, kde obědy vydávají, vypadá jako milion dalších u nás. A ti hlavní, bezdomovci? Ve většině případů bych vůbec neřekl, že žijí na ulici.
O jídlo z restaurací byl obrovský zájem, a není se čemu divit. Dost pochybuju, že se k takhle kvalitní stravě dostanou častěji, než kdy na ně vyjde los v Armádě spásy. Tak si říkám, jestli není lepší nechodit na oběd do restaurací, když z toho tihle lidé mají takovou radost.
A výsledek mého výletu již brzy na http://www.munimedia.cz/kurz/on-line-zurnalistika/ .