Bezdomovectví? Pro mě žádná exotika

Táta je street-worker, máti kormidluje charitu. S lidmi bez domova hraju divadlo, trávím Vánoce, v létě jsem s nimi makal na opravách shořelého statku… Rád je prezentuji jako ty, kteří neměli štěstí (nejčastější příčiny života na ulici jsou ztráta práce, rozvod nebo chudoba), takřka 65% z nich trpí zdravotním handicapem. Je snadné je ignorovat, smát se jim, vinit je za svou situaci... Je snadné stát se jedním z nich. V čase hypoték a rozvrácených rodin, v krizi hodnot, autorit či církví jejich počet bobtná jako těsto. Nejsem optimista, přesto věřím, že „jednoho dne Don Quijote porazí větrné mlýny“, že každý lidský život má smysl chránit.

První článek nepokrytě kladu na oltář Mariána Kuffy, karatisty a kněze, který s pomocí vrahů a bezdomovců vystavěl sanatorium pro zdravotně postižené. Právě zásluhou jeho odkazu se má rodička s manželem rozhodli pro charitu. Kuffovy slovenské Žakovce jsem několikrát navštívil a k tvorbě článku čerpám z množství jeho přednášek, od rodičů i z vlastní paměti.

V eseji „Dočkáme se holocaustu?“ se vrtám v šíři podnětů, jež mi přijdou aktuální a toužící být vykřičeny do celého světa www. "Těšte se" na diskriminační praktiky v současné vrcholné politice (ODS, ČSSD) navzdory mezinárodním protestům (FEANTSA apod.), stručně načrtnu úvod do problematiky bezdomovectví, v závěru vyjádřím podporu sociálním službám. Uznávám, že výrazně překračuji zadanou škatulku sociální pomoci (tudíž nevím, zda mi esej bude uznána), na druhou stranu tak mohu zužitkovat svůj komplexnější pohled.

Dříve, než nám Ježíšek nadělí čerstvé harampádí, čtěte na www.munimedia.cz/kurz/on-line-zurnalistika/!